12. kolo FK Žižice – SK Stehelčeves 2:3(0:2)
Výsledky našeho dalšího soupeře jsou pro mě zatím velkým překvapením. Před sezónou jsem je považoval za jednoho z velkých favoritů. Po vlažném úvodu to vypadalo, že se dostali do tempa, jenže po čtyřech výhrách, ve kterých nastříleli 21 gólů, přišla krutá porážka v Knovízi.
To utkání jsem sice neviděl, ale brzy jsem pochopil, jak k tomu mohlo dojít. Již ve 21.min. totiž prohrávali 0:2 a to přesto, že se hrálo převážně před naší brankou a domácí byli ve všech směrech lepším týmem. Tedy až na produktivitu v proměňování šancí. Naopak naše hra byla až k neuvěření produktivní, na to nejsme moc zvyklí. Zaskočili jsme soupeře již ve 4.min. Poláčkův roh na bližší tyč prodloužil před branku Šubín a ze skrumáže hráčů se míč dostal do branky. Dopravil ho tam Tuček patičkou. Nic nedbají hráči rad předsedy a občas se to i vyplatí. Tlak, který následně vyvinuli domácí, byl drtivý. Když mezi 18. a 20.min. kopali Žižice šest rohů za sebou, říkal jsem si v tu chvíli, že není možné aby už nepadl gól. Padl, ale na druhé straně. A byl to gól podzimu. Nejen důležitostí, ale především fotbalovou kvalitou a krásou (v Žižicích se na to asi dívali jinak než já). Stehlík si sebral na půlce míč, jednou kličkou se uvolnil mezi dvěma hráči, na velkém vápně elegantním pohybem udělal ze stopera troubu a střelou podél brankáře zvýšil naše vedení. Tentokrát se vyplatilo dát na předsedu. Kolikrát já mu říkal: "Jirko, ku.va, zabal to někdy". Následovalo to, co se zdálo být už nemožné. Domácí svůj tlak ještě stupňovali. Ve svých poznámkách na záznamník jsem použil slůvka šílený tlak. Domácí byli rychlý a hbitý, jenže neproduktivní. Zásluhu na tom samozřejmě měla naše obrana, která hrála na hranici sebeobětování, mužstvo podržel i brankář a v neposlední řadě při nás stálo i štěstí. Překvapivě však byl soupeř vzadu hodně zranitelný, takže pokaždé, když jsme se dostali na jeho polovinu, smrdělo to i tam. Blízko gólu jsme byli při Tučkově centru na Šubína, či Hutrově souboji s brankářem.
Na začátku druhé půle nás však štěstí opustilo. Nejprve odstoupil pro zranění kotníku Hutr, střídat chtěl i Donoval (natažený sval) a ke všemu se domácím již ve 48.min. podařilo skórovat hlavou po centru do vápna. K riskantnímu tahu se rozhodl trenér Procházka, když Donovala vystřídal Keller. Ne, že by měl jinou možnost, byl na střídačce jediný, ale nerozehraný Keller, který soutěžní utkání nehrál, ani nepamatuji, se postavil na post stopera. Prokázal však, že je zkušeným hráčem a po několika rozpačitých zákrocích nabyl svá dřívější jistoty. Tlak domácích ve druhém poločase nebyl zdaleka takový, hra se vyrovnala a přesto, nebo spíš právě proto Žižice vyrovnali. Naše hra již nebyla tak defenzivní a v 55.min. jsme zapomněli na zadní vrátka a průnik do otevřené obrany zakončil Krakeš nádhernou střelou pod břevno. V tu chvíli by asi málokdo vsadil na naše vítězství a 25 minut je hodně dlouhá doba nějak to ukopat do konce. Přesto se nám to dařilo. Soupeř cítil šanci, jenže ho to spíš sráželo na výkonu. Zápas se proměnil v úpornou bitvu. Minuty se vlekly pomaloučku, čím dál tím víc nervóznější domácí se již nedokázali dostávat do šancí. A pak přišla 87.min. a velká chvíle Skořepy. Jak sám řekl, kdyby už nic jiného ve svém angažmá nedokázal, tak tohle stálo za to. Standa nejprve doslova zboural jasným faulem svého obránce, zatáhl míč až k brankové čáře na hranici velkého vápna a dlouho zkušeně čekal na optimální dobu přihrávky dobíhajícímu Tučkovi. Ten ve snaze nepřestřelit hodně klopil nohu a o míč spíš zakopl, přesto jeho střela byla úspěšná. Zbytek utkání - 6 minut i s nastavením promarnili domácí řečněním s rozhodčím a naši bránu již ani neohrozili. Oprávněně cítili křivdu.
Slavné a slastné vítězství, zápas, na který se dlouho nezapomene. Samozřejmě, že naše výhra je shodou šťastných náhod, jenže bez příkladné bojovnosti všech a individuálních schopností některých by nám ani ona shoda nepomohla.